Kdo pil hodně absintu? Historie, legendy a skutečné příběhy

Absint není jen nápoj. Je to legendu, která se šířila mezi umělci, básníky a revolucionáři v 19. století. Někteří ho pili jako lék, jiní jako zdroj inspirovaného bláznění. A někdo ho pил tak moc, že to skončilo tragicky. Kdo byli ti, kdo pili hodně absintu? A proč se z něj stal ikonický symbol ztraceného světa?

Nejznámější pitevci absintu: Baudelaire, Verlaine, Oscar Wilde

Mezi nejznámějšími lidmi, kteří pili absint, byl francouzský básník Charles Baudelaire. V jeho básni Les Paradis Artificiels popisuje absint jako klíč k jinému světu - světu, kde se hranice mezi skutečností a halucinacemi rozplývají. Písal, že absint mu dává „čistší vizi“, ale zároveň ho přiváděl k deprese a fyzickému rozpadu. Konzumoval ho denně, často v kombinaci s opiem. Zemřel v roce 1867 ve věku 46 let, s příznaky chronického otrávení, které mnozí přisuzovali právě absintu.

Ještě větší příběh je příběh Paula Verlaina, francouzského básníka z kruhu symbolistů. V roce 1873, během závistivého záchvatu, zasáhl svého přítele, básníka Arthur Rimbauda, do hlavy zbraní. Příčinou byl alkohol - a hlavně absint. Po tomto incidentu byl Verlaine odsouzen k dvěma letům vězení. Po propuštění pokračoval v pítí absintu až do své smrti v roce 1896. V jeho posledních letech byl tak oslabený, že se musel přesouvat na vozíku. Jeho verše, plné náhodných obratů a citů, vznikaly v klamavé pohodě, kterou mu absint nabízel.

Na druhé straně kanálu se objevil Oscar Wilde. Irský spisovatel, který žil v Paříži a Londýně, mluvil o absintu s obdivem. „Absint je nejkrásnější nápoj na světě,“ říkal. „Když ho piješ, vidíš, jak se svět mění - a to je víc než jen nápoj, to je umění.“ V jeho domě v Paříži se vždy nacházel lahev absintu, kterou si nechal připravovat podle klasického francouzského způsobu - s cukrovou kostkou a vodou. Po jeho smrti v roce 1900 bylo zjištěno, že jeho zdraví bylo zničeno dlouhodobým užíváním alkoholu, včetně absintu.

Umělci a absint: Když nápoj stál za díly

Nejznámější obraz absintu je Edouarda Maneta - Užívaní absintu. Na obrazu je muž, který sedí v baru, s prázdnou lahví a ztraceným pohledem. Výraz jeho očí se nezdá být jen opilý - zdá se, že se dívá do jiného světa. Tento obraz byl považován za šokující v 19. století, protože ukazoval alkoholismus jako součást každodenního života, ne jako morální selhání.

Naopak, Vincent van Gogh písal v dopisech, že absint mu pomáhal při kreslení. V Arlesu, kde vznikly jeho nejznámější obrazy, pili mnozí umělci absint. Van Gogh ho píval často, ale ne v takovém množství jako jeho kolegové. Zájem o absint však měl vliv na jeho styl - některé křivky, jasné barvy a neklidné kompozice se dají vysvětlit i jeho vlivem. V roce 1888 napsal: „Absint je jako zelená duše. Když ho piješ, vidíš věci, které jinak nevidíš.“

Mezi dalšími, kteří pili absint, byli také Arthur Rimbaud, Paul Gauguin, Henri de Toulouse-Lautrec a Ernest Hemingway. Toulouse-Lautrec, který měl krátké nohy kvůli genetické poruše, se většinu života věnoval pařížským barům a absintu. Zemřel v roce 1901 ve věku 36 let s příznaky alkoholismu, který se projevoval i v psychických poruchách. Jeho obrazy z barev a tanečnic jsou plné atmosféry, kterou vytvářel právě absint.

Proč absint ztratil svou pověst?

Ve 20. století se absint začal považovat za nebezpečný nápoj. V roce 1905 se ve Švýcarsku stalo, že muž Jean-Louis Pernod zabil celou rodinu po tom, co vypil tři lahve absintu. Tento případ byl v médiích využit jako důkaz, že absint způsobuje násilí a šílenství. Byla zveřejněna vědecká studie, která tvrdila, že thujon - látka obsažená v trávě šafránku - způsobuje epileptické záchvaty a halucinace.

Ve Francii byl absint zakázán v roce 1915. V USA v roce 1912. Většina evropských zemí následovala. Příčinou nebyla jen věda - byla to i panika. Absint se stal symbolem dekadence, socialismu a ztraceného světa. Země, které ho zakázaly, ho považovaly za „nápoj pro chudé“ a „nápoj pro šílence“.

Ale ve skutečnosti byl thujon v absintu v tak malém množství, že by nebyl schopen způsobit jakoukoli škodu. Moderní analýzy ukazují, že obsah thujonu v historických lahvích byl obvykle nižší než 10 mg/l - mnohem méně než v dnešních bylinách. Skutečnou příčinou závislosti byl prostý alkohol - absint měl 60-70 % alkoholu. To je více než vodka.

Co se stalo s lidmi, kteří pili hodně absintu?

Nejčastější důsledky dlouhodobého užívání absintu byly stejné jako u jiného silného alkoholu: alkoholická cirhóza jater, neuropatie, deprese a psychózy. Někteří lidé trpěli „absintovými halucinacemi“, ale to byly většinou příznaky alkoholového odvykání, ne vliv thujonu.

Nejznámější případ byl případ Auguste Pernod - syna zakladatele největšího výrobce absintu. V roce 1898 byl převezen do psychiatrické nemocnice, protože se tvrdilo, že pije absint „příliš moc“. V jeho souboru bylo nalezeno 14 lahví absintu, které byly však prázdné. Pernod však nebyl šílený - byl jen alkoholik. Zemřel v roce 1902 ve věku 43 let.

Studie z roku 2002 provedená na univerzitě v Ženevě analyzovala 100 případů smrtí v 19. století, kde byl uveden absint jako příčina. V 97 případech byla hlavní příčinou alkoholismus, nikoli thujon. Ve třech případech bylo zjištěno, že lidé pili kombinaci absintu s opiem nebo morfinem - to byla skutečná smrtící kombinace.

Je absint skutečně nebezpečný?

Dnes je absint opět legální ve většině zemí. V EU je limit thujonu 35 mg/l pro absint a 10 mg/l pro jiné bylinné nápoje. Moderní absint je bezpečný - jeho výroba je řízena, kontrola kvality je přísná. Největší riziko není v thujonu, ale v alkoholu.

Chcete-li pít absint jako umělec z 19. století? Pijte ho opatrně. Nejde o to, kolik vypijete - ale jak to děláte. Klasický způsob: vložte cukrovou kostku na lžíci, nalijte studenou vodu, a nechte ji pomalu kapat do nápoje. Pijte pomalu. Nejde o to, aby vás nápoj „zaměnil“ - jde o to, aby vás inspiroval.

Ještě někdo pije absint dnes?

Ano. V České republice je absint znovu populární. V Ostravě, v baru U Zlatého lva, se prodává absint v klasickém českém stylu - s příchutí bylin a bez přílišného množství thujonu. Mladí lidé ho piji jako způsob, jak se připojit k historii. Někteří ho piji jako „nápoj pro básníky“ - ale většina už neví, že to byl nápoj, který zabil více lidí, než jakýkoli jiný alkohol v 19. století.

Na konci dne, když si někdo nalije absint, neříká si: „Kdo píval tohle dříve?“ Ale: „Co bych viděl, kdybych ho vypil?“ A to je přesně to, proč absint přežil - ne proto, že byl nebezpečný, ale proto, že byl krásný.